Jaký byl můj rok 2019

Minulý rok byl pro mě tak silný, že se za ním musím alespoň v rychlosti ohlédnout i tady, na svém blogu. Na jeho konci jsem měla chvíli pocit, že jsem toho moc nestihla, ale když jsem si začala sepisovat, co vše se událo, došlo mi, jak plný tento rok vlastně byl. Jsem za všechno neskutečně vděčná.

Loni touto dobou mi nebylo moc do zpěvu. Trápily mě každodenní a vlastně celodenní těhotenské nevolnosti, příšerná únava a trošku jsem se topila v depkách. Sice jsem se moc těšila na miminko, ale zároveň mě sžíraly pochyby, jestli to vůbec zvládnu. Další těhotenství, strašák porod, tři děti… Do toho jsem si uvědomila, že se mi v předchozím roce opět nepodařilo objevit, co bych v životě chtěla opravdu dělat. Práce mě nějak netěšila. „Se třemi dětmi už stejně nic moc nevymyslíš.“ Honilo se mi hlavou.

Vzpomněla jsem si na článek o tom, jak si vyrobit fungující vision board na blogu Podnikání z pláže a rozhodla se, že se do toho tento rok pustím a konečně si svoji nástěnku vizí vyrobím pořádně. Díky brouzdání po tomto blogu jsem také objevila, že jeho pisatelka Stáňa pořádá zdarma online workshop Jak si v roce 2019 splnit svůj sen. Tak jsem se přihlásila. Měla jsem hned několik velkých snů, během workshopu z nich však celkem překvapivě vyšel vítězně POHODOVÝ POROD ZDRAVÉHO DĚŤÁTKA.

 

Proč překvapivě? No… Mezi ostatními sny byly třeba taková terna jako získat 60 milionů, úspěšně podnikat z pláže, vydat knihu a další … 🙂 Porod je přece běžná věc, těhotenství mám bez problémů, a navíc už to bude porod třetí. Takže by to měla být brnkačka ne? Ale já těch 60 mega bez mrknutí oka přeškrtla, abych zakroužkovala pohodový porod zdravého děťátka jako věc, na kterou se tento rok budu plně soustředit. Byla jsem totiž přesvědčená, že pohodový přirozený porod v plné ženské síle a vlastní režii je přesně to, co si potřebuju zažít. A tak jsem se zavázala, že pro to každý den udělám alespoň jednu maličkost. Každý den až do porodu, jehož datum jsem si napsala na svou vision board. Od termínu porodu, který jsem měla zapsaný v těhotenském průkazu, se toto datum lišilo o dva dny.

Od té chvíle jsem se tedy začala pečlivě připravovat na porod. Přihlásila jsem se na různé kurzy a přednášky, četla motivační knihy a knihy o přirozeném porodu, koukala na videa, chodila na gravid jógu, na fyzio, reflexní masáže nohou, odstraňovala bloky metodou RUŠ a pomocí kranio sakrální terapie, našla si dulu, rozhodla se pro porod do vody, našla porodnici, kde mi to umožní… Prostě jsem se do toho pořádně opřela. Věnovala jsem tomu téměř veškerý svůj volný čas.

Díky zmiňovanému workshopu jsem se také definitivně rozhodla přihlásit do kurzu Podnikání z pláže. Tady jsem se bohužel hned zkraje zasekla na předmětu podnikání. Neměla jsem ani páru, co chci vlastně dělat a v čem bych mohla být tak dobrá, abych o tom v ideálním případě napsala e-book. To mou motivaci dost oslabilo a na čas jsem kurz pustila z hlavy. No, vlastně v hlavě jsem ho měla po celý rok, ale nevěnovala jsem mu několik měsíců žádnou aktivitu. Vše má svůj čas.

Koncem ledna jsme odjeli na pár dní na Boží dar, což mě nabilo novou energií. Začalo mi být fyzicky i psychicky mnohem líp.

 

V únoru jsem se ocitla v Ománu. Když jsem si tuto destinaci v lednu připínala na svou vision board, bylo to hodně ambiciózní. Třetí dítě na cestě, šílené těhotenské nevolnosti a rozpočet na takovou rodinnou dovolenou výš, než jsme mohli dosáhnout. Jenže pak věci dostaly rychlý spád a tři týdny na to už jsem věděla, že poletím. Sice bez manžela a dětí, ale stejně v dobré společnosti mojí kamarádky Anety. A Rubenka vlastně. 🙂 Bylo to úžasné. Na video z Ománu se můžete podívat TADY.

 

V březnu jsem se na festivalu Evolution seznámila se svou dulou Aniou. Vedla přednášku o hypnoporodu a hned mi padla do oka. Byla totiž ezo, ale i normální zároveň. To se jen tak nevidí. 🙂

V dubnu jsem (opět po vzoru Stáni z Podnikání z pláže) brutálně vytřídila svůj šatník a další věci, které už bylo na čase poslat dál. Z mojí skříně s oblečením odešla víc než polovina věcí kamarádkám a na charitu. Úžasný pocit!

Velikonoce jsme s manželem strávili v Londýně u mojí kamarádky Evy. Věnovala jsem manželovi letenky k narozeninám, už jsme potřebovali někam společně vypadnout bez dětí a tohle byla na delší dobu poslední možnost. Málem jsme neodletěli, nechala jsem doma těhotenský průkaz a kontrole na letišti se moje břicho zdálo už příliš velké. Naštěstí nebydlíme daleko od letiště a stihla jsem se pro průkaz vrátit. Překvapilo mě tehdy, jak jsem byla v taxíku v klidu. Londýn jsme si parádně užili. Na video z Londýna se můžete podívat TADY.

 

V květnu a červnu jsem intenzivně pracovala, abych si pak před a po porodu mohla dát pár měsíců úplné volno. No jo, být OSVČ na volné noze má i pár stinných stránek. Děti si zaletěly s tátou do Portugalska a já měla čas vše dokončit. Taky jsem se zúčastnila víkendového kurzu Hypnoporodu a nechala si nafotit své úplně první profi těhotenské fotky v životě (odkaz níže).

 

V červenci jsem úplně vypla. Nedělala jsem snad nic jiného, než že jsem četla, jedla zmrzlinu a melouny a relaxovala. Termín porodu se blížil a já ty poslední tři týdny strávila v takovém zvláštním oparu doma na zahradě zíráním do prázdna.

A pak se narodil náš chlapeček. Narodil se do vody v den, který jsem si napsala na svou vision board. Ještě večer před tím jsem manželovi říkala, že se narodí za východu slunce a vlastně jsem se trefila. Porod byl přirozený, rychlý, za asistence porodní asistentky a duly. Nebyl bez bolesti, ale byly v něm momenty, díky kterým věřím, že to bez bolesti opravdu jde. Třeba se o tom někdy rozepíšu víc.

 

Srpen byl ve znamení šestinedělí. Bylo to nejpohodovější šestinedělí ze všech tří. Poslední srpnový týden jsme strávili u mojí rodiny na jižní Moravě.

V září jsme se opět vydali na Boží dar. Toto místo mě neuvěřitelně nabíjí. Až doma mi došlo, že se mi tím splnila další položka z vision boardu, v což jsem už ani nedoufala – léto v Krušných horách. Babí léto taky léto.

 

V říjnu jsem začala zase pomalu pracovat, ale už míň, než před tím. Nechala jsem si jen jeden projekt – správu sociálních sítí Weledy. Stejně mám ale někdy co dělat, abych si na práci našla vůbec nějaký čas. Tři děti jsou holt tři děti. 🙂 Přesto jsem tehdy zase začala přemýšlet nad pokračováním v kurzu Podnikání z pláže. 9. 10. 2019, v den, kdy bylo toto unikátní datum z obou stran stejné, jsem totiž brzy ráno při kojení konečně dostala nápad. Pomalu jsem nemohla ani dospat, jak mi to začalo vše lítat hlavou. Konečně jsem přišla na to, to, co mi opravdu jde a šlo vlastně od malička. Vše do sebe najednou začalo hezky zapadat. Na konci října jsme byli zase na pár dní na Moravě.

Listopad a prosinec považuju za takovou zkoušku mého odhodlání. Sotva mě potkala inspirace, Ruben začal špatně spát, Viktorce se zhoršil prospěch ve škole a Oliverovy zdravotní problémy se před Vánoci vystupňovaly. Donutilo mě to úplně zastavit. Myslím, že se to stalo, abych přehodnotila některé věci v mém životě, zpomalila, zamyslela se nad prioritami a znovu začala třídit.

 

Tuším, že rok 2020 bude o seberozvoji, o velkém odhodlání a hoooodně rodinný. Také si opět musím stanovit svůj největší sen a sestavit novou vision board, aby se bylo na co těšit. 🙂 Protože život je přesně takový, jaký si ho uděláme.

 

Ivuš

Za krásné těhotenské fotky a profi fotky s Rubenkem děkuju Pavle Vomastkové.