Flexibilní holka, co nesnáší změny

Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem flexibilní. Pracovala jsem jako produkční v médiích, kde je tato vlastnost jakousi samozřejmostí. Předtím jsem bydlela pár měsíců v Miláně, pak zas v Londýně, pořád mě to někam táhlo. Život beze změn, v klidu, mě z nějakého důvodu děsil. Vlastně chvíli před tím, než jsem poprvé otěhotněla, vážně jsem uvažovala o tom, že zkusím život v New Yorku. (Mimochodem první věc, která mě napadla, když jsem na těhotenském testu spatřila dvě čárky, byla vyděšená myšlenka: „Už nikdy nebudu žít v New Yorku.“) Ale protože jsem byla strašně přizpůsobivá (jak jinak), tak jsem brzy strávila i zakotvení kousek u Prahy a budoucí nová role matky mě nechala v celku chladnou. Trochu jsem se bála jen financí. Ale to zvládnu, jako vždycky. V 7. měsíci jsem si vedle náročné práce dodělala vysokou školu a na mateřskou odcházela s tím, že se za 3 měsíce do práce vrátím na částečný úvazek. Neměla jsem nejmenší pochyby o tom, že se zase přizpůsobím, byla to samozřejmost. Nakonec jsem se musela přizpůsobit úplně jiným věcem. 🙂 Do práce jsem se už nevrátila a postupně si zvykla na život na volné noze. Stále jsem o sobě tvrdila, jak jsem flexibilní a jak dobře zvládám změny. Na volné noze jsem se dokonce cítila ještě více flexibilní. Takže široký úsměv pro okolí!

Nedávno jsem si ale uvědomila, že vlastně změny naprosto nesnáším. A taky mi došlo, že fakt, že z nějakého důvodu přesvědčuju sama sebe, jak jsem flexi, to je vlastně ten důvod jakési mojí vnitřní nespokojenosti. Bylo docela úlevné si to přiznat. Kde se to ve mně ale vzalo? Proč jsem si celou dobu myslela, že jsem stvořena pro to, abych úspěšně a s úsměvem čelila změnám? Myslím, že jádro pudla tkví v nízké sebehodnotě (ostatně jako vždy). Někde cestou z dětství do dospělosti jsem nabrala přesvědčení, že se prostě musím přizpůsobovat, aby mě ostatní uznávali. A věřte nebo ne, nemuselo se mi ani stát nic tak hrozného, abych měla pocit, že když nebudu flexi, budu nula.

Začátek devadesátek, ve kterých jsem vyrůstala, takovému přemýšlení totiž velmi napomáhal. Otevřely se nové možnosti, člověka to až tlačilo, všechny ty nové výzvy. Pamatuji si tu uvolněnou, ale zároveň trošku hrotivou atmosféru – hned jsme vyjeli na dovolenou, lidé chtěli podnikat, všechno se měnilo neskutečným tempem. Kdo nešel naproti novým výzvám, jakoby měl přijít o život na výsluní a zmizet někde na dně bažin zvaných „nižší třída“. Přestože jsem byla dítě, a zas až tolik se mě to netýkalo, svět kolem se začal rychle měnit a to se mě nemohlo nedotknout.

Do toho jsme se stěhovali z města na vesnici. To byla sice také velmi pozitivní změna, protože jsme se stěhovali z paneláku na přerovském sídlišti do domu na klidnou vesnici, kde bydlela navíc naše široká rodina, ale pamatuji se, že mi dost chyběly kamarádky a že jsem se bála, jak mě děti v nové škole přijmou. Zvykla jsem si ale brzy. Pro rodiče to byla změna asi o dost těžší. Byli mladí, zvyklí na svobodu a ruch města a navíc měli v Přerově dobré přátele. Vesnice a maloměsto byla asi celkem nuda. Brzy začali podnikat. To byla pro nás všechny další velezměna. Na jednu stranu dobrá, na druhou stranu si však brala svou daň v podobě času. To zná asi každý podnikatel. Ale jak už jsem psala, měli jsme nablízku babičky a dědečky a vše se dalo vyřešit. Kompenzací byly parádní dovolenky a celkově finanční svoboda. Nic ale netrvá věčně a přišlo další přizpůsobování, když se na čas přestalo dařit.

A takto bych mohla pokračovat v podstatě až doposud, kdy je v mém životě neustále také spousta změn.

Všechno jsou to úplně normální věci, život je prostě takový, neustálé změny. Kdo se nepřizpůsobí, je v háji, dalo by se říct. To jsem si prostě doposud myslela a nastavila podle toho svůj postoj „Já jsem flexi. Vždycky. Nic mě nerozhodí.“ A když se tak rozhlížím, takových je nás spousty. A často je to pěkná křeč.  Právě tato křeč vyvolává nepříjemné pocity tlaku někde vzadu v hrudní oblasti, dole v břiše anebo v třeba hlavě. Nepochopitelný zmatek v duši a nevysvětlitelná nespokojenost, ke které vlastně není reálný důvod. Hodně lidí prostě změny ze srdce nesnáší a odmítá si to přiznat. Proč? Aby neuškodili své hodnotě. Přesvědčili sami sebe, že jim změny nedělají problém.  

Nemám ráda změny, ale snažím se je brát jako výzvy, které mě mají někam posunout. Je to přirozená součást života. Stále se snažím na nich hledat pozitiva. Ale už se nesnažím tvářit jako hrdinka, v pohodě si přiznám, že mě různé změny pěkně serou. Přestože se díky nim třeba něco nového naučím, serou mě. 🙂 Už totiž vím, že nemusím nikomu nic dokazovat. Přiznat si, že nemám ráda změny, pro mě bylo osvobozující v tom smyslu, že jsem sundala pomyslnou masku. Sama před sebou. Pochopila jsem se. A to je důležité.

Samozřejmě, že život je také plný na první pohled zjevně pozitivních změn. Ty snad každý přijímá rád. Byly žádoucí. Je důležité uvědomit si, že i ty těžší změny mají svůj důvod. Máte si jimi projít, je to nezbytné. Nemusíte se u toho ale tvářit jako superhrdina! Můžete si poplakat, vyvztekat se a pak se jim otevřít a přijmout je. Teprve pak vás totiž opravdu posílí. Ne nadarmo se říká, že „Změna je život.“.

 

Ivuš

♥♥♥